Rozhovor s Janem Kodešem pro AW Radio

Já tuším, že tam z těch prvních patnácti v pořadí Grand Prix nebyli asi tři.

Z těch dobrých hráčů nestartovali Laver, Rosewall, Smith a Panatta. Asociace tenisových hráčů to hodně nafoukla, ale už v minulosti se mnohokrát stalo, že někteří nasazení hráči nehráli nebo nepřijeli. A mě to celkem nijak nebralo. Nemohl jsem si dovolit říct: „ Já budu turnaj bojkotovat kvůli nějaké ATP.“ Stejně jako já do toho nechtěli jít Nastase, Metreveli, Connors i Borg. Byla to jakási vzpoura a my jsme s tím v podstatě neměli nic společného. Američané se hádali s Angličany a Nikolu Piliče a jeho k tomu využili tak trochu jako záminku. Chtěli jako organizace získat vliv a zviditelnit se. Tak se tedy stalo, že jsem Wimbledon v roce sedmdesát tři hrál a vyhrál. Samozřejmě, že se potom ozvaly hlasy, že to nebyl úplně ten nejkvalitnější Wimbledon atd. Za dva měsíce na to když jsem byl opět ve finále na US Open, a kde hráli všichni, tak po mém semifinálovém vítězství nad Smithem a velkém pětisetovém finále s Newcombem bylo mezi novináři zase docela ticho. Vždycky záleží tak trochu na tom, jak to všechno média okomentují. Jedna věc je, ale jasná, že jsem stejně všechny wimbledonské vítěze během své kariéry porazil. Rok přede mnou vyhrál Wimbledon Stan Smith ve finále s Ilie Nastasem, ale protože finále bylo na pět setů a napínavé, tak při komentářích si nikdo nevzpomněl na to, že řada profesionálů taky nestartovala. Rok po mém Wimbledonu přicházelo už období, kdy nastupovala mladší generace a Američan Jimmy Connors mě vyřadil ve čtvrtfinále v pěti setech a vyhrál pak celý turnaj. To je právě to, co je ve sportu spravedlivé, že každému se roky načítají a je důležité jak dlouho se člověk udrží na špičce a ve vrcholné úrovni. A udržet se, to je vlastně vždycky to nejtěžší. Dneska třeba překonal Roger Federer Jimmyho Connorse v tom, že se na špičce udržel o pár týdnů v jednom zátahu déle, jak se říká, bez přerušení. Třeba Ken Rosewall hrál finále Wimbledonu a bylo mu osmnáct a pak hrál finále Wimbledonu, kdy mu bylo třicet devět. Když byl ve finále Wimbledonu v osmnácti, tak Connors se teprve narodil, ovšem pak přišla chvíle, kdy hrál finále s Connorsem a ten prohrál. Tenis je sport, který se dá hrát docela dlouho, pokud si člověk udržuje formu.

Povídali jsme si o Wimbledonu a já vím, že vy jste tam v semifinále měl zápas, kde pravděpodobně publikum nestálo úplně na vaší straně, protože jste hrál proti domácímu hráči. Jak se vám hrálo před publikem, které vám nepřálo?

Při finále nebo na grandslamech vždycky hráči pomůže, když jde publikum za ním. Prostě marná sláva a nikdo mi to nevymluví. Poznal jsem to na vlastní kůži. Většinou je to tak, že obecenstvo chce trošičku vidět, jak se říká, „krev“. Vždycky fandí tomu, kdo prohrává, ale potom přece jenom v závěru má svého favorita. A je to dobrý pocit, když se přikloní na vaši stranu, protože vás to žene a taky uklidňuje. Naopak, když jde proti vám, pomáhá to soupeři a nechci říct, že vás to ničí, ale určitě to klidu nepřidá. Člověk si však zvykne. Faktem je, že komu ve vyrovnaných zápasech fandí publikum, ten to většinou dotáhne do vítězného konce.

Vy jste finále hrál…

Já jsem hrál finále tehdy se Sovětem. Byl to Gruzínec Alex Metreveli.

To byl přece Rus a naši doma u televizí museli fandit a ostatní hráči museli říkat: „Ne, aby si nechal vyhrát toho Rusáka!“ Nevnímal jste ještě trochu jiný souboj?

My jsme spolu soupeřili už od dorosteneckých let. On byl o dva roky starší než já a já jsem s ním v dorosteneckých letech hodně prohrával. Moje první juniorské zájezdy byly do Ruska, do bývalého Sovětského svazu. Prohrál jsem s ním v Moskvě, v Davis Cupu, pak jsem s ním prohrál i v Praze. Prohrál jsem s ním několikrát, ale naštěstí ve stejném roce před finále Wimbledonu jsem s ním poslední dva zápasy vyhrál, takže jsem získal sebevědomí. Byl výborný a z hlediska odbornosti byl trochu nedoceněný. Rusové pravidelně létali na zimu trénovat do Austrálie. Pro nás bylo nemyslitelné, že by nás tam tenisový svaz poslal, neměli jsme na to peníze. Ale Rusové tam létali naprosto pravidelně a on tam vyhrál devět travnatých turnajů, takže na trávě měl samozřejmě větší zkušenosti než já. Po pravdě řečeno, bál jsem se ho. A druhá věc byla, že na mě padla jakási tíseň a odpovědnost i za osmašedesátý rok. Zápasy s Rusama byly vždycky na ostří nože. Ve finále Wimbledonu jsem s ním prohrát nechtěl. Dnes je situace jiná, ale tenkrát byl Wimbledon prostě takovým aristokratickým turnajem. A můžu vám říct, že nebylo ani žádné nadšení z toho, že finále hrají dva tenisté žijící za železnou oponou. Mě ale strašně pomohlo, že den před finále když jsem porazil Taylora a když ukazovali „match of the day“ a diskutovalo se o tom, kdo vyhraje finále, tak byli přítomni ti největší odborníci: Jack Kramer a Fred Parry, a to byly tenkrát už velké tenisové legendy. Jack Kramer řekl: „Předloni jsem komentoval finálový zápas Kodeše se Smithem na US Open a Kodeš hrál skvěle a prohrál jen těsně. Já sázím na něho.“ Vsadil na mě a nakonec se všichni shodli na tom, že vyhraju. Slyšel jsem, jak o mě mluví, jak hodnotí mou hru a říkají, že jsem zkušenější, protože mám za sebou již „dvě velká“ vyhraná finále v Paříži, že mám lepší „return“ podání“a jsem i jistější ve „volejích“ na síti. Ten pořad mi samozřejmě moc pomohl a dodal i více odvahy před tak důležitým zápasem.

Je známý váš pověstný backhand.

Ano, pověstný backhand jsem měl, ale právě ten „return“ servisu na trávě je hodně důležitý. A druhá věc je, že jsem už měl zkušenosti. Hrál jsem před wimbledonským finále tři velká finále, dvě v Paříži a na US Open, a Alex byl na grandslamových turnajích ve finále jen v mixu s Olgou Morozovou. A to je dost velký rozdíl.

Takže vy jste za svoji kariéru vyhrál Wimbledon, a pak to byly ještě další velké turnaje…

Dvakrát Roland Garros v Paříži (1970-71) a dvakrát jsem hrál finále US Open (1971 a 73), třikrát finále v Římě (1970-72), Davis Cup, ale vyhrál jsem i další velké turnaje, jako je mistrovství Španělska v Barceloně, nebo velkou Grand Prix Madrid, mistrovství Švýcarska v Basileji, mistrovství Chile, Brazílie…Ve své kariéře jsem vyhrál celkem 25 turnajů ve dvouhře a 31 ve čtyřhře. K tomu jsem ještě byl, ale jen ve finále na 26 turnajích dvouhry a 28 čtyřhry. V Davis cupu jsem odehrál celkem 95 zápasů, nejvýce ze všech československých či českých hráčů. Byl jsem v mužstvu 15 let.

V roce devadesát jste byl uveden do tenisové síně slávy.

Ano, devadesátý rok, síň slávy. Mezinárodní tenisová síň slávy, je v americkém Newportu, je to na ostrově Rhode Island nedaleko od New Yorku. Tady začínal americký tenis a je tu i velké historické muzeum i jejich první travnatý dvorec. Zde se začalo hrát první mistrovství USA v roce 1881, dnes US Open. Většinou je to tak, že musíte skončit kariéru a potom vás teprve po určité době navrhnou. Letos bude do síně slávy uveden Pete Sampras.

Teď si dovolím tak trochu rýpavou otázku. Vy jste přece jenom hodně dokázal – nepřipadáte si v Česku nedoceněný? Moc o vás není slyšet.

Ono je to tak trochu dané českou závistí a také situací, která tady je. Pokud můžu říct, tak u nás nedocenění jsou všichni bývalí sportovci. Já si myslím, že způsob chování je zvláštní a teď myslím na chování organizací počínaje MŠMT, Olympijským výborem a všemi sportovními svazy… Politici se po velkých úspěších s vámi rádi fotografují... Dokud vás potřebují, tak vás využívají, ale pak na vás rychle zapomenou. Já si třeba myslím, že takoví sportovci jako byla Věra Čáslavská nebo Jarmila Kratochvílová, která dodneška drží světový rekord, a Honza Železný, vyhrál zlazo na třech olympiádách, o těch by se mělo více mluvit. Úžasní byli v mé době i hokejoví hráči, bratři Holíkové, Jozef Golonka, Václav Nedomanský. Ti byli zrovna tak dobří jako Jarda Jágr. Já v tom nevidím vůbec žádný rozdíl. Tím nesnižuju Jardu Jágra, ale kolem něho je „svatozář“ a my jsme přitom měli spoustu vynikajících hokejistů, akorát že se o nich nemluví.To samé platí o fotbalistech a osobnostech i z jiných sportů. A pravda je, že ti bývalí sportovci u nás na růžích ustláno nemají. Ve světě si svých sportovních legend váží, protože dobře vědí, že legenda se hned tak nenarodí. Tak jako v tenise se hned nenarodí druhý Ivan Lendl nebo Martina Navrátilová. Můžeme si říkat, že Tomáš Berdych je výborný a Nikole Vaidišová je výborná, ale aby dosáhli toho, co Ivan Lendl, tak k tomu má Tomáš Berdych šíleně daleko a říkám to i přesto, že Tomáš je prima kluk, fandím mu a mám ho rád. Máte pravdu, minulých úspěchů si nevážíme a nedovedeme je ani dostatečně ocenit tím, že postavíme třeba Muzeum Sportu .

Tak snad vás aspoň potěší, že já před vámi hluboce smekám.

(smích) Děkuju.

My jsme křesťanské rádio a proto bych se rád zeptal, jak je to u vás s vírou? V televizi často vidíme, že někteří sportovci, když vstupují na sportoviště, tak se křižují…

Já a víra – začnu asi takto: Rodiče mě nechali pokřtít v římskokatolické církvi. V prvních třech třídách jsem chodil na pravidelnou výuku náboženství. Později jsem v kostele pomáhal při Božím těle. V padesátých letech režim přitvrdil, hodiny náboženství byly zrušeny a návštěva kostela se stala prakticky nebezpečnou záležitostí. Nahradil ho pak lampionový průvod…Víra se ocitla na vedlejší koleji a lidé přestali věřit. Tím bylo i moje náboženství utlumeno. Ze svého mládí mám určité znalosti Bible a ty jsem ocenil v době, kdy jsem cestoval po světě a navštěvoval historické památky. V Japonsku, ve Francii, v Římě, Florencii, Indii, Kolumbii, Thajsku, v Egyptě jsem viděl obrazy ztvárňující biblické příběhy a mohl jsem je zařadit do širšího kontextu. Nejsem praktikující křesťan, ale věřím v jakousi vyšší existenci – Boha, který všechno řídí a kterého se všichni dovoláváme, když jde do tuhého...

Napadá mě: nezažil jste to někdy při tenise? Potřebuju dát míček, tak Pane Bože pomoz…

Nepamatuji na to při tenise, ale zažil jsem to mnohokrát v letadle. To se člověk najednou začne modlit a prosí. Jak jsem řekl, nejsem typ, který by chodil pravidelně do kostela, ale když jsme měli nemocnou dceru, tak jsem tam zašel mnohokrát a pomohlo to... Člověk vždycky hledá pomoc až na poslední chvíli.

A může víra sportovci pomoci?

Já si myslím, že může, protože je to jakási vnitřní síla. Když člověk věří v někoho, tak musí umět věřit i v sám sebe. Víra mi dodávala určitou sílu ve vypjatých momentech. Věřili mi lidé, musím věřit i já sobě. Co se týká víry křesťanské, musím přiznat, že my poválečné děti, které jsme zažily dobu komunismu, jsme to moc neřešily. Nikdo nás k tomu nevedl, začalo to pro nás být vzdálené a najednou to bylo zazděné. V současné době se zase náboženská povědomost velmi pomalu vrací. Ovšem s křesťanstvím přicházejí i východní směry a žel, že se objevují i různé sekty. Hlavní roli v postojích mladých lidí by měli sehrát rodiče. Vztah, který uvnitř rodiny budují, by měl mladé lidi nasměrovat i ke zdravému vztahu k zemi, ve které žijí, k přírodě, zvířatům a vůbec ke všemu, co se kolem nich děje.

Člověk se snaží být, bezchybný, čistý, aby nebyla na něm žádná zkaženost a já v tom vidím souvislost s tenisem, protože tenis mi připadá čistý, fair play sport, kde nejsou zákeřnosti. V tom je mi tenis velice sympatický…

V tenise nedochází ke střetu, jak se říká, tělo na tělo. Je mezi vámi síť. Když hrajete čtyřhru, máte partnera, ale to není fotbal nebo hokej. Myslím si, že ve sportu je surovost všeobecně větší a zákeřnější, než byla v minulosti. Jsem překvapený tím, že jsou to vlastně všechno profesionálové, živí se sportem, mají kontrakty za velké peníze, takže by mezi nimi mohla existovat i jakási ohleduplnost a úcta k soupeři. Neříkám, že by se měli hladit po tváři, ale neměli by se navzájem zraňovat a poškozovat se. V tenise neexistují likvidační zákroky, kterými mohu vyřadit nejlepšího hráče ze hry a navíc mu ublížit. Tenis je prostě „aristokratický sport“.

Takže vy dětem doporučujete tenis.

Mé děti jsem k němu vedl a vedu. Honzovi je už třicet pět, tenis hrál a teď ho trénuje. A naše jedenáctiletá dcera ho taky trochu hraje. Jsem rád, že se věnují sportu, ve kterém se hráči respektují, stávají se přáteli a budují vztahy i mimo kurt.

Moje poslední otázka zní: Kdybyste si mohl vybrat, byl byste raději tenistou v té vaší éře, sedmdesátá, osmdesátá léta, nebo dnes?

Je, já kdybych byl mladý, tak bych se do nich pustil. Říkám si, jaké by to bylo úžasné, kdybychom mohli my tenkrát už hrát jejich dnešníma raketama. Ale trochu mi připadá, že v dnešním tenisu jde víc o sílu a míň o myšlení. Tenis se musí hrát také hlavou a takový tenis hrál Ivan Lendl a v současné době ho předvádí i Roger Federer. Má ohromnou škálu úderů a nad svými soupeři vítězí, právě proto, že nezapomněl, že tenis se hraje „hlavou“. Dobrému hráči tvrdá rána nevadí. Daleko důležitější je umístění míče. Když je míč dobře umístěný, nedá se chytit i když je rána menší. Dneska je tenis hodně silový a kdybych já i dneska hrál, nechci být pyšný, ale myslím si, že bych stejně byl mezi prvními pěti jako tenkrát. Vždyť jen ta raketa by ještě více zviditelnila moje přednosti a vylepšila moje slabiny.

Děkuji za rozhovor a přeji vám štěstí v osobním i sportovním životě, protože nějaké ty tenisové turnaje určitě hrajete. Takže ještě jednou hodně štěstí a děkuji za návštěvu.